5 kroků, jak naučit děti prohrávat bez vzteku a pláče > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Pro nejmenší funguje schovávání předmětů. Vyberte pět až deset věcí, které se vejdou do ruky, a schovejte je po místnosti tak, aby byly vidět jen částí. Děti je hledají a nosí na jedno místo. Počet schovaných věcí se dopředu řekne, Here's more information about Byt v paneláku stop by the webpage. aby věděly, kdy končí. U starších můžete přidat nápovědu formou teplo–zima, ale pozor na přehnané nápovědy: když řeknete „je to pod něčím modrým", hra ztratí smysl. Nechte je hledat očima.

Od prostěradla k plášti a od krabice k helm

Nejčastější chyba je příliš dlouhý rozběh. Na deseti metrech se nevyplatí sprintovat. První běžec by měl vyrazit pomalu, aby předávku zvládl v klidu. Předávající i přebírající musí mít stejnou ruku – buď oba pravou, nebo oba levou. Předávejte kolík zespodu, ne z boku, a vždy ho předejte do dlaně, ne do prstů. Pokud předávka selže, zastavte hru a vysvětlete, co se stalo. Opakováním se chyba opraví rychleji než křikem.

Někdy je potřeba prohru trénovat mimo samotnou hru. Pomáhá vyprávět příběhy, kde hlavní hrdina prohraje a přesto ho to nezlomí. Dítě tak vidí, že prohra není konec světa. Důležité je také být příkladem. Když dospělý prohraje a řekne „to mě mrzí, ale jdu do toho znovu", dítě dostane nejlepší možnou lekci. Netlačte na to, aby dítě prohru „přestalo řešit". Cílem není, aby necítilo zklamání, ale aby ho umělo unést a nezůstalo v něm samo.

U dětí od deseti let přidejte pravidla, která je nutí přemýšlet. Například zákaz ukazovat prstem nebo používat předměty. Nebo naopak přidělte každému hráči jednu emoci, kterou musí držet celou scénku. Skupina pak hádá, kdo byl naštvaný a kdo měl radost. Pozor na přehnaný tlak na výkon. Pantomima není soutěž o nejlepšího herce. Pokud se dítě zasekne, je lepší scénku zastavit a nabídnout mu jinou roli, třeba předvádět jen zvuky tělem, ne tváří.

Štafeta na deseti metrech není o rychlosti, ale o přesnosti předávky a o tom, jak se vejdete do prostoru. Deset metrů je zhruba délka dvou zaparkovaných aut. Na takové ploše se dá udělat štafeta pro dva až šest lidí, pokud omezíte rozběh a soustředíte se na samotné předání. Základem je vyznačit start a cíl tak, aby mezi nimi zůstal pruh široký alespoň dva metry pro bezpečný pohyb. Na zemi stačí dvě značky – klidně PET lahve nebo kusy izolepy. Nikdy nedávejte značky přímo ke zdi, vzniká zbytečné riziko nárazu.

Před hrou je dobré krátce nastavit pravidla. Ne dlouhé kázání, ale jednu dvě věty: „Hrajeme proto, že nás to baví. Někdo vyhraje, někdo ne. Kdo prohraje, tomu to může být líto." Tím dáváte dítěti scénář, který může použít, když přijde zklamání. Po hře je důležité nezůstat jen u výsledku. Místo „vyhrál jsi" stačí říct „bavilo mě, jak jsi přemýšlel nad tahem". Chválíte proces, ne jen vítězství.

Hru je potřeba hrát tak, aby se prohra dala unést U stolních a karetních her je klíčové, jak je nastavená samotná hra. Pokud dospělý vždy vyhraje, dítě nemá žádnou zkušenost s tím, že se štěstí a dovednosti střídají. Naopak pokud rodič vždy záměrně prohrábyt v panelákuá, dítě si zvykne, že výhra je automatická, a skutečná prohra ho pak srazí tvrději. Nejlepší je hrát poctivě, ale volit hry, kde rozhoduje náhoda. Dítě tak zažíbyt v panelákuá, že jednou vyhraje ono, jindy soupeř, a že to není osobní útok.

Prvním krokem je oddělit emoci od chování. Věty typu „nebreč, vždyť to nic není" dítěti říkají, že jeho pocity jsou špatné. Mnohem účinnější je pojmenovat, co se děje: „Vidím, že tě to naštvalo. Prohrát je nepříjemné." Teprve když dítě cítí, že rozumíte, je ochotné slyšet cokoli dalšího. Tento krok nezabere vteřinu, ale bez něj další vysvětlování nefunguje.

Častou chybou je srovnávání s jinými dětmi nebo s vlastním dětstvím. „Ve tvém věku jsem taky prohrával" zní jako útěcha, ale dítě slyší, že si má vést lépe. Další chybou je nechat hru nedokončenou, když se dítě začne vztekat. Tím se učí, že vztek je způsob, jak se vyhnout nepříjemné situaci. Pokud je dítě v afektu, je lepší hru na chvíli přerušit, ale pak se k ní vrátit a dohrát ji.

Menší děti do zhruba šesti let ještě nemají plně rozvinutou schopnost vidět svět očima druhého. Prohra pro ně není „jen hra" – je to moment, kdy se hroutí jejich představa, že jsou nejlepší. Pokud dítě brečí nebo se vzteká, není to rozmazlenost. Je to vývojová reakce. Rodičovská role není prohru zakrývat, ale provázet dítě tím, co cítí.