Kdy vám důvěrové hry ještě pomohou a kdy už škodí? > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Nezapomeňte ani na přestávky a přesuny mezi aktivitami. Právě tam se poměr nejčastěji rozpadá. Určete jednoho dospělého, který jde vždy první a kontroluje cestu, a jednoho, který jde poslední a nikoho nenechává za sebou. Zbytek dospělých se pohybuje uvnitř skupiny. Pokud máte k dispozici jen jednoho dospělého na příliš mnoho dětí, je lepší aktivitu zrušit nebo rozdělit na dvě části. Žádné dítě by nemělo zůstat bez dohledu jen proto, že se „nic nestalo".

Druhá hra: štafeta s míčkem mezi koleny. Hráč jde deset metrů tam a zpět s míčkem sevřeným mezi koleny. Když míček spadne, zvedne ho a pokračuje od místa pádu. Třetí hra: přenášení předmětu na lžíci. Na lžíci položte korkový uzávěr nebo kousek papíru. Hráč jde, ne běží. Čtvrtá hra: slalom mezi kužely. Postavte tři kužely do řady za sebou ve vzdálenosti dva metry. Hráč je obíhá, vrací se a předává štafetu. Pátá hra: hod na cíl. Na zeď nebo do kbelíku házejte míčkem z místa. Každý hráč má jeden hod, poté se vrací na konec řady.

Typická chyba je vybrat místo podle toho, kde je nejvíc prostoru, a ne podle viditelnosti. Druhá častá chyba je spoléhat na to, že „nějak uvidím" – výhled se během roku změní, když stromy olistí nebo soused postaví plot. Proto si místo prohlédněte v různou denní dobu a ideálně i v jiném ročním období. Nezapomeňte ani na to, jestli z okna uvidíte rohy hřiště, ne jen střed.

Na závěr: pokud rekvizita přestane sloužit, není to selhání. Rozlož ji a použij části znovu. Karton se dá přeložit, provázek odmotat, víčka přeskládat. Výroba ze základních věcí učí děti, že hra nezačíná v obchodě, ale u stolu.

Důúložné prostory v malém bytěěrové hry vypadají jako rychlé řešení, když tým zamrzne v opatrnosti. Jenže nejsou univerzální lék. Zařazují se tehdy, když lidé sdílejí stejný problém a potřebují zažít, že se dá mluvit otevřeně bez následků. Pokud je ve skupině někdo, kdo situaci zneužívá k hodnocení ostatních, hra se zvrhne v nepříjemnost. Předem si proto odpovězte na tři otázky: Co má skupina po cvičení umět? Kdo ponese odpovědnost za průběh? Co se stane s tím, co při hře vyplave na povrch?

Nejčastější chyba je zařadit hru bez kontextu. Lidé přijdou z porady, kde se řešily termíny, a najednou mají mluvit o pocitech. Vzniká zmatek a odpor. Pomáhá krátké uvedení: vysvětlete, proč aktivita přichází právě teď, kolik času zabere a co se bude dít potom. Nikdy neslibujte, že se nebude nic řešit — naopak řekněte, jak se výstupy přenesou do běžné práce. Bez tohoto propojení si lidé hru zapamatují jako trapnou epizodu.

Mezi typické chyby patří opakování stejné hry, protože jednou fungovala. Podruhé už ji lidé znají a začnou hrát roli místo sebe. Další chybou je příliš dlouhé cvičení. Důvěra se buduje postupně, ne jedním odpolednem. Počítejte s tím, že účinek přichází se zpožděním a projeví se v běžné komunikaci, ne v hodnocení hry. Pokud se po aktivitě nikdo neozve nebo se lidé vyhýbají očnímu kontaktu, něco bylo špatně nastavené.

Základní poměr a jeho výjimky Obecně platí, že na jednoho dospělého by mělo připadat maximálně 8 až 10 dětí předškolního věku a 12 až 15 dětí školního věku. Tato čísla ale nejsou univerzální. Záleží na aktivitě, prostředí a zkušenostech dětí. Pokud jdete k vodě, do lesa nebo do rušného města, počet snižte na polovinu. Naopak na uzavřeném hřišti s jasnými pravidly můžete jít mírně nahoru. Vždy ale počítejte s tím, že jeden dospělý musí být schopen fyzicky zasáhnout u kteréhokoli dítěte do několika sekund.

Pro rodiče je pantomima rychlá aktivita na deset minut před spaním nebo při čekání. Nechte dítě hádat, co předvádíte, a pak ať předvádí ono. Nepoužívejte rekvizity, stačí tělo a prostor. Pokud dítě nechce hrát, nechte ho nejdřív jen hádat. Nátlakem se pantomima změní v povinnost. A pamatujte: méně slov, více pohybu. Právě osvětlení v obýváku tom je její síla.

Před každou akcí si napište, kdo konkrétně za koho odpovídá. Nestačí říct „dohlédneme na to společně". Rozdělte děti do skupin po čtyřech až šesti a každé skupině přiřaďte jednoho dospělého. Ten zná jména, zdravotní omezení a má u sebe telefon. Při samotné akci dělejte krátké kontroly – ne hromadné počítání, ale oční kontakt s každým dítětem. Pokud někdo chybí, okamžitě zastavte celou skupinu a začněte ho hledat podle předem daného postupu.

Počet dětí na jednoho dospělého není jen číslo v metodickém pokynu. Je to nástroj, který v praxi rozhoduje o tom, jestli dokážete včas zareagovat na úraz, konflikt nebo ztracené dítě. Většina vedoucích podceňuje situace, kdy se počet dětí na chvíli zvýší – při přesunu, na hřišti nebo při návštěvě toalety. Právě v těchto chvílích vzniká nejvíc problémů.

If you loved this short article along with you wish to receive more information concerning otevřít kindly check out our own internet site.