Proč lidé pravidla nechápou, i když je slyší? > 자유게시판

• 목록
• 답변
• 글쓰기
• 게시판 리스트 옵션
  • 수정
  • 삭제

Typická chyba je spoléhat na to, že starší děti pohlídají mladší. Starší děti nejsou náhradní vedoucí, i když se tváří odpovědně. Další častá chyba je počítat dospělé, kteří jsou sice přítomni, ale zároveň vaří, řídí auto nebo vyřizují telefony. Do poměru se započítávají jen ti, kteří mají oči na dětech. Pokud má někdo jinou roli, berte ho jako zálo hu, ne jako plnohodnotný dozor.

Pro rodiče je pantomima ideální na deštivé odpoledne. Nemusíte nic kupovat. Stačí obývací pokoj a pár předmětů. Zkuste „tichou večeři": dítě předvádí, co jí, vy hádáte. Nebo „ránu v koupelně" – čištění zubů, mytí obličeje. U menších dětí oceníte, když pantomimu spojíte s říkankou. Předveďte pohyb a nechte dítě přidat zvuk až po dokončení. U větších dětí funguje natáčení na telefon a zpětné přehrání. Děti se učí samy sebe vidět a opravovat.

Většina vysvětlování pravidel selháosvětlení v obývákuá ve chvíli, kdy předpokládáme, že posluchač má stejné znalosti jako my. Pokud mluvíte o pravidlech bez kontextu, lidé si domýšlejí význam a vytvářejí si vlastní verze. Než začnete cokoli vysvětlovat, zjistěte, co už druhá strana ví. Položte jednoduchou otázku: „Co si představuješ pod pojmem…?" Odpověď vám ukáže, kde jsou mezery. Teprve pak stavte vysvětlení na tom, co už lidé znají.

Typická chyba je snaha dělat ze sešitu dokonalý deník nebo projektový plán. Pak přijde den, kdy nestihnete nic napsat, a máte pocit, že jste selhali. Lepší je mít sešit rozdělený na dvě části. Do první píšete volně, co vás napadne. Do druhé si děláte krátké poznámky k tomu, co chcete příští den udělat. Nemusíte mít barevné fixy ani samolepky. Stačí jedna tužka a ochota psát i ošklivě.

Pravidla pište až po prvním hran

První variantou je klasická štafeta s kolíkem. Druhou je štafeta s míčem, kdy hráč předává míč obouruč před tělem. Třetí je štafeta se šátkem, který si běžci předávají za zády. Čtvrtá varianta používá dva kolíky – jeden pro předávku, druhý jako překážku, kterou musí běžec oběhnout. Pátá je štafeta pozpátku, kdy běžec couvá a předává kolík přes rameno. Každá z nich má jiný rytmus, takže se hodí střídat je během jedné hodiny.

Jak podle věku Děti od tří do pěti let zvládnou napodobovat zvířata nebo předměty. Zahrajte si na kočku, která se myje, nebo na auto, které jede. Nechte je hádat, co předvádíte, a pak se vystřídejte. U předškoláků funguje zrcadlení: dvojice stojí proti sobě, jeden vede pohyb, druhý ho opakuje. U dětí od šesti do osmi let přidejte emoce. Zahrajte „radost z dárku" nebo „strach ve tmě". Ptejte se, co na tváři viděly. Děti od devíti barvy stěn do obýváku dvanácti let zvládnou krátké příběhy s více postavami. Nechte je ve skupinkách vymyslet scénku na téma „ráno ve škole" nebo „nákup". Pomozte jim rozdělit role a určit rekonstrukce koupelny krok za krokemčátek a konec.

Na závěr si po každé akci zapište, kolik dětí připadalo na jednoho dospělého a jak to fungovalo. Příště budete vědět, jestli můžete poměr uvolnit, nebo ho naopak zpřísnit. Bez zpětné vazby se budete pořád spoléhat na dojem, a ten bývá nejméně spolehlivý.

Papír a tužka mají ještě jednu výhodu. Nutí vás zpomalit. Když píšete rukou, nestíháte zapisovat všechno, co vás napadne. Mozek tak musí rozhodovat, co je důležité. Tím se učíte třídit myšlenky. Po několika týdnech zjistíte, že si pamatujete víc z toho, co jste psali, a že se lépe soustředíte i při jiné práci. Není to kouzlo. Je to jen jiný způsob práce s informacemi.

Počet dospělých také ovlivňuje, jak rychle zvládnete krizovou situaci. Pokud se jedno dítě zraní, jeden dospělý s ním odchází a zbytek musí mít stále dozor. Proto se vyplatí mít alespoň jednoho člověka, který je kdykoli připraven převzít skupinu. U akcí na vodě, v horách nebo v dopravním provozu počítejte s vyšším počtem dospělých, než jaký vám připadá pohodlný. Lepší je mít o jednoho vedoucího víc než o jednoho míň.

Před akcí si napište scénář přesunu. Kdo jde první, kdo poslední, kdo kontroluje křižovatku, kdo nese lékárničku, kdo má telefon a kdo zná spojení na rodiče. U větších skupin rozdělte děti do stálých dvojic nebo trojic, které se navzájem hlídají. V okamžiku, kdy se skupina rozdělí, musí být jasné, kdo za který úsek odpovídá. Nikdy nenechávejte jednoho dospělého s celou skupinou na místě, kde hrozí pád, utonutí nebo ztracení, i kdyby šlo jen o pět minut.

Než začnete řešit, kolik dětí má připadnout na jednoho dospělého, položte si základní otázku: co je cílem akce. Jiný poměr potřebujete na přesun městem, jiný na tábořiště, jiný na dílnu s nůžkami a jiný na noční hlídání. Univerzální číslo neexistuje, ale existují mantinely, které se vyplácí dodržet. Obecně platí, že čím mladší děti a čím rizikovější prostředí, tím nižší počet na dospělého. U předškolních dětí počítejte s jedním dospělým na tři až čtyři, u školních na šest až osm, u dospívajících zvládne jeden vedoucí i deset, pokud jsou vnitřně organizovaní a znají pravidla.

If you loved this post and you would certainly like to get even more information pertaining to http://Bookmarkingcentrals.com/User/vedabriseno3/history/ kindly check out our own page.